Takže od začátku. Když přišla myšlenka svatby, hned jsme si s Honzou řekli, že nechceme nic učesaného, organizovaného, prostě jednu velkou párty s lidmi, které máme rádi. Věděli jsme, že obřad proběhne v našich milých Veltrusích, kde je můj strýček starostou a může nám tak ušít obřad na tělo. Vzhledem k tomu, že nás zná oba od narození, nebojíme se, že by si s tím nevěděl rady. Zároveň jsme měli jasno v tom, že následná veselka proběhne u našeho rodinného rybníka v Kokořínském údolí. A to byly dvě věci, se kterými jsme si vystačili asi tak do posledních 2 týdnů před svatbou.
Moje představa obřadu byla původně taková, že se v parku zkrátka sejdeme, řekneme si ano a bude hotovo. Máme to tam rádi, cítíme se tam “doma” a já osobně jsem neměla ani potřebu nějak obřadní místo zdobit. Slavobrány, dekorace a insta friendly fotky, to není úplně náš styl. Stejně jsem to měla i s místem oslavy. U rybníka je krásná atmosféra sama o sobě, netřeba ji nějak vylepšovat. Jsem si myslela. Nicméně když jsem se s tím svěřila holkám, přeci jen mě přesvědčily, že něco by to chtělo. A Honza byl stejného názoru. Takže jsme holky poprosili, jestli by si to nevzaly na hrb. Věděla jsem, že od nich budu chtít uvázat svatebku, věneček a kytičky pro maminky, tak tohle k tomu snad nebude tolik práce…to jsem se samozřejmě spletla, ale o tom až později.
Stejně, jako jsem nechtěla příliš zaměstnávat kamarádky, bylo to i s rodinou. Na druhou stranu, naše rodina už za sebou má několik svateb a už v tom tak nějak umíme chodit. Přípravu jídla si tedy rozdělily maminky, babičky a tetičky, jen jsme to doplnili objednanými řízky a kýtami (to, že Honza omylem místo banketních řízečků objednal řízky velké, jako dlaň dřevorubce a kýtu napichoval na gril strejda s kamarády v tom největším slejváku bych možná ani zmiňovat nemusela). Vše se zdálo vyřešené a my si říkali, jak je to všechno na pohodu.
V realitu jsme procitli až pár dní před svatbou, kdy začaly přípravy na místě. Stany byly naštěstí postavené, ale už jen dotáhnout na hráz všechny ty lednice, mrazáky, stoly, lavice…bez naší úžasné rodiny bychom to nezvládli ani omylem. Den před svatbou přijeli pomoct i holky. Dekorace jsme nechali čistě na nich, ostatně my měli plné ruce práce s přípravou pití, jídel a můj skvělý nápad upéct si sama svatební dort taky stál za to. Holky nakonec vázaly kytky asi do 2 do rána! Holky děkuju. Vážně jsme tohle podcenili a já jsem ráda, že vás mám. Naštěstí obřad byl plánovaný až na odpoledne, takže mě uklidňovalo, že se všichni i tak stihneme pohodlně vyspat.
V den svatby už to pro nás dva bylo opravdu na pohodu a opět za to vděčíme rodině a kamarádům. Průběh obřadu i oslav si už necháme pro sebe. Jen tu znovu poděkuju holkám, že to na místě tak krásně zvládly připravit. Počasí nám pořádně zamíchalo kartami, ale my jsme ani nepřemýšleli nad tím, jaké by to bylo, kdyby nepršelo. Takhle si alespoň všichni náš den budou pamatovat a pokud je pravda, co se říká o tom pršení štěstí, tak pro nás to bude jednoznačně “ŠŤASTNĚ AŽ NA VĚKY”.
Terka
